Člověk si naivně myslí, že je na vrcholu potravinového řetězce a přitom nepochopil, že je pouhopouhým genetickým odpadem přírody, trpící všemožnými neurózami. Jeho nálady jsou nestabilně vrtkavé a největší pokrytci uvězněni v klecích méněcennosti rozhodují o tom, co je umění a co je pro umění zlo. Co je zlo pro výtvarné umění, poezii i zlem pro umění hudební. Největším zlem je patrně pro umění jistá svébytnost svobodomyslnosti, nedržící se nastolených pravidel. Takovým zlem by se mohla jevit i osobitost tvorby Toma Necrococka. Jenže ten již dávno smazal hranici mezi normálním a nenormálním a pokračuje v tom i na novém albu NECROCOCK „Bipolární noci“. Tom měl být již dávno povýšen na genetického inženýra melodií i malebnosti zvuků. On je jako nesvatý poutník mezi lány obilí labilního sebevědomí, jehož božské částice dokáží rozvibrovat kacířské myšlenky a touhy.
https://hardmusicbase.cz/index.php?stranka=recenze_vypis&id=84716&m=1
